Já a tři další. Nezapomenutelná jízda, která trvala dva dny a dvě noci a skončila až večer. Vpravo i vlevo, občas i uprostřed. Ano, jel jsem domů!
Tento rok jsem oproti minulému neměl vůbec jasno ohledně Vánoc. Nejdřív, jestli vůbec pojedu domů. Manažerka v práci s Vánoci neměla problém a řekla, ať jí pouze nahlásíme, kdy chceme jet. Když jsme jí to začali hlásit, tak najednou otočila s tím, že nic takového neříkala a že kdo pojede na Vánoce domů, že se už nemá vracet. Pak byla naštěstí za svojí neschopnost vyhozena a na její místo nastoupil syn majitele. Ten neumí říkat ne. Bohužel ale má docela sklerózu a tak bych asi teď pracoval, kdybych se dvakrát nezeptal jeho a zvlášť hlavního kuchaře.
Když jsem tedy měl volno jasné, nastala druhá věc. Jak jet domů? Plánoval jsem jako vždy letět. Pak mi však napsal Ondra Lacina, řečený Sporťák, jestli nechci jet s nimi autem, že budou během několika dní kupovat v Newcastlu auto. A protože ctím jedno úsloví, které zní, že zážitek nemusí být vždy příjemný, hlavně když je silný, rozhodl jsem se jet.
Původně jsme plánovali vyjet v pět hodin ráno s tím, že trajekt odjíždí z Ramsgate v šest hodin večer. Poté jsme ale přece jenom došli k názoru, že bude lepší, když vyjedeme dříve pro případ, že by nás zastihla nějaká komplikace. Z Aberdeenu jsme tedy vyjeli půl hodiny po půlnoci. Za hodinu jsme se dostali do Dundee, za další hodinu jsme už byli v Edinburgh.
Poté jsem usnul a probudil se až ráno v Birminghamu v ranní dopravní zácpě. I ta ale rychle skončila a tak jsme se do Ramsgate dostali kolem desáté hodiny. Protože jsme měli ještě spoustu času, rozhodli jsme se udělat si výlet do Ramsgate, malého to anglického městečka. Je to jedno z míst, kde bych byl asi schopný prožít stáří. Všechno je tam takové malé a pěkné. Příjemná pláž, hezké obchůdky...
Dost ale sentimentality. Když už byl čas, vyrazili jsme k trajektu. Tam jsme se nalodili krátce po setmění. Cesta byla docela odpočinková, mrkli jsme na film a trochu se vyspali. Co mě na tomto trajektu překvapilo byla polština, resp.všechno, co mělo něco s Polskem společného, vyjma nás, bylo na trajektu. Polská obsluha a pasažéři, polské nápisy. Obsluha anglicky neuměla, museli jsme se spokojit s vlastními zásobami.
Cesta trajektem trvala čtyři a půl hodiny a o půlnoci jsme vyjížděli z belgického Oostende. Pak jsem opět usnul a probudil se na německé dálnici v půl osmé ráno. Zhruba o hodinu později jsme dorazili do Aše. Tam jsme nejdříve hodili domů Míru, poté zburcovali Jindrovu babičku, následně navštívili jeho maminku s panem místostarostou, skočili se vyspat, zburcovali jsme Jindrova tátu, skočili si na jídlo, rozloučili se s Jindrou a pak už jsme jenom ve dvou s Ondrou zamířili více na východ. Cestou jsme se stavěli na kolonádě ve Františkových lázních. To proto, že jsme zabloudili a najednou se před námi objevila socha Františka a žádná cesta ven. Nakonec jsme ale přece jenom dojeli až do Hvožďan a Ondra po chvíli odjel do Znojma, potažmo do Dyje.
Zkušenost to byla k nezaplacení. Hlavně se zjištěním, že loď se opravdu houpe a že se dá vydržet takhle dlouhá cesta ve čtyřech lidech v takovém autě.
Kategorie:
Czech
| Počet přečtení: 787x
|
Žádné komentáře
|
20. prosince 2008, 20:22
Přidat komentář
Komentáře
