Dva dny po čundru jsem vyrážel na další akci, tentorkát mládežnický english camp Strakonice. Po roční odmlce zaviněné live učením angličtiny ve Skotsku jsem se mohl opět zapojit do běhu tohoto campu.
Na mládežnické english campy jezdím od svých čtrnácti let. První dva roky jsem jezdil jako účastník, od té doby jako člen teamu. I tentokrát to bylo tak. Team na english camp se scházel od ledna každý měsíc alespoň jednou a tak jsem na většině mítincích chyběl. Potom mě ale napadlo připojit se po Skype. A tak jsem poslední setkání prožil naživo z Aberdeenu. Když jsem se vrátil do Čech, ještě jsem stihl další dvě setkání, které jsem vměstnal do volných dní krátce po Vítkových narozeninách a také těsně před čundrem s Markét a Radkem.
Tenhle rok to pro mně bylo jiné. Tím, že už jsem "starý kořen", což umocňuje i fakt, že jsou tam stále a stále nějací noví účastníci od 13ti let. To jsem se takhle bavil se dvěma slečnami na balkóně, když jsme společně chytali signál. Říkal jsem jim, že studuju ve Skotsku, tak byly hrozně překvapené. No a pak jsem říkal, že jsem přijel autem. Ony se na mě podívaly ještě více překvapeně, než předtím: "ty už máš řidičák?". Tak já na to, že jo, že už přes dva roky. Na to mi řekly: "aha, my jsme si myslely, že je ti tak maximálně 17...". :-D No dostaly mě holky do kolen. I když zkuste se jít někam ve Skotsku napít. Pravděpodobně vám budou tipovat ještě míň.
Na mnoha předchozích campech jsem se staral o sportovní vybavení. Tuto úlohu po mně převzali tento rok jiní, proto jsem dostal jinou. Za prvé jsem se staral o kavárnu, kterou jsem na žádost spolubydlícího Brandona pojmenoval Kopřiva. Minimálně každý druhý den jsem jezdil do Písku nakupovat potraviny a pití, abych ukojil hladové a žíznivé zákazníky. Zvláště z důvodu, že tenhle rok se správci budovy, ve které se camp konal, rozpadala každým dnem crew a jídlo nestálo za moc. A tak jsme pekli toasty, točili pití, prodávali chipsy a podobné pochutiny a kavárnička praskala ve švech.
Druhým mým úkolem bylo vedení středečního výletu na Zvíkov. Tuto cestu lesem jsem prošel nejméně šestkrát a pokaždé úspěšně, proto nebyl důvod, proč bych se toho neměl ujmout. Mé vedení však mělo docela zásadní díru, která mi pobyt na zvíkovském hradě zkrátila ze dvou hodin na pouhých deset minut. Neurčil jsem nikoho, kdo by cestu znal také dobře, šel vzadu a sbíral by s sebou případné opozdilce.
A tak mi po 45ti minutách cesty volá hlavní vedoucí campu Jozef, že se prý někdo ztratil. Řekl mi, že je vzadu, tak že to vyhandluje, tak jsem většinu lidí dovedl na Zvíkov a tam jsem začal vyřizovat a zjišťovat. Ztraceno bylo 6 lidí ve dvou skupinách po třech. V jedné, která dorazila na zvíkov s hodinovým zpožděním z úplně jiného směru, byly dvě vysoké blondýny a jeden Američan. Není proto divu, že se ztratily. V druhé byly dvě šestnáctileté slečny, které se ztratili při sbírání ostružin (Jeníček a Mařenka hadr) a Jozef, který je sice našel, ale sám si nepamatoval cestu dál.
Sebral jsem se tedy a šel je zpátky hledat. Když jsem je našel, byli dvacet minut cesty k táboru, tak jsme se raději rozhodli místo na Zvíkov jít zpět do tábora. Byla to dobrá volba, protože jsme měli volné sprchy a navíc se na náš camp přijeli podívat lidi z budějovického english campu, tak jsme na ně měli víc času.
Jinak pro ty, kdo si camp neumí moc představit, vypadá campový den následovně: dopoledne jsou lidé rozděleni do skupin podle znalostí angličtiny a probíhá takové vyučování angličtiny zábavnou formou. Žádné šprtání, je to sranda. Po obědě je volno a pak sporty, všední i nevšední. Po večeři je různé skákání a zpívání na křesťanské písničky a také vedoucí amerického teamu má vždycky nějaké slovo o křesťanství. No vidíte, to jsem taky zapomněl - english camp má mimo českého i americký team - většinou přijede asi 20 američanů.
Kategorie:
Czech
| Počet přečtení: 834x
|
Žádné komentáře
|
19. července 2008, 14:32
Přidat komentář
Komentáře
